Nevšední pohled na Karlův most
nabízí Svatomikulášská městská zvonice na pražské Malé Straně.
Tento titulek z novinového článku způsobil, že zvonice i kostel sv. Mikuláše byly jedním z cílů hned po mém nastěhování do Prahy. Bohužel byla zvonice z důvodu oprav na nějaký čas uzavřena a tak jsem se k její návštěvě dostala až letos. O to větší překvapení si pro mne věž přichystala:-)
Svatomikulášská městská zvonice, která sloužila zároveň jako požární hláska a hodinová věž, byla sice budována spolu s kostelem sv. Mikuláše, ale její větší část byla postavena až po dokončení chrámu a navíc, nikdy nepatřila církvi. Zatímco kostel byl majetekm církve, věž náležela obci, tedy Malé Straně, a proto má i vlastní číslo popisné a vchod z ulice. Štíhlá věž je záměrně stejně vysoká jako kopule přilehlého chrámu sv. Mikuláše, 79 metrů, a obě jsou koncipovány tak, aby panoramaticky korespondovaly s chrámem sv. Víta na Pražském hradě.
Při stoupání po schodech, kterých je ve věži přes 200, a těšení se na krásné výhledy, jsem měla možnost nahlédnout do bytu věžníka. Byl to malý a skromný příbytek obecního zaměstnance, který zde žil po dobu služby často i s celou rodinou. Jeho úkolem bylo zvonit při požáru a ukazovat směr červeným fáborem vyvěšeným z okna, v noci pak lucernou.
Byt je ukázkou standardu bydlení nižších vrstev v metropoli druhé poloviny 18. století. Nejednalo se o přliš komfortní bydlení, obyvatelé si často stěžovali na zimu či těžkosti s vytápěním. To si lze lehce představit při pohledu na okna zasklená jednoduchým tabulovým sklem. A co teprve to nošení dříví po schodech…. Život to jistě nebyl snadný.
Při pohledu na skromné vybavení světnice, tedy obytné místnosti, kde byla postel ve vysekané nice vedle kamen, stůl, židle, police s několika kousky nádobí a truhla pro uložení knih, šatstva a jiných osobních předmětů mě napadla otázka: kolik toho lidé tehdy měli/potřebovali a jak je to s potřebou úložných prostor v bytě/domě dnes…
Součástí bytu byla též černá kuchyně. Byl to prostor pro vaření a topení, který se skládal z jednoduchého dymníku, kudy odcházel kouř, vařící podesty a přikládacího a dymného otvoru kamen. K základní výbavě patřilo zpracované dřevo, několik kusů nádobí na vaření, nádoba na vodu a nářadí na obsluhu topeniště. Vaření probíhalo na vyzděné podestě, kam se železnou kovanou lopatkou nasypal žhavý popel z kamen pod „dreifuss“ (keramický hrnec s rukojetí a třemi nožičkami).
Po dalším stoupání po schodech jsem dorazila na Zvonové patro. Hlavní součástí hlásné věže jsou signální zařízení - zvony. Původně zde byly čtyři. Vzhledem k tomu, že obecní zvonice byla postavena vedle kostela sv. Mikuláše, byly zvony využívány nejen pro signalizaci světskou (živelná katastrofa, válečné operace, významné události), ale i církevní (bohoslužby, svátky, úmrtí). Každá událost se zvonila jinak. Protože šlo o jediný způsob informování obyvatel, byla zvonění všeobecně známa.
No a pak už mě čekal vyhlídkový ochoz ve výšce 65 metrů nad zemí, odkud je nádherný pohled nejen na střechy malostranských domů a Karlův most, ale také na Petřín a Hradčany.
Po půl hodině strávené nekonečnými pohledy na Prahu jsem se měla k sestupu, ale v tom jsem si všimla, že schody pokračují ještě výše. Vydala jsem se tedy nahoru a dostala se na Hodinové patro, kde je umístěn mechanismus hodin.
Dříve jsem již vystoupala na nejednu rozhlednu a věž. Vždy byla námaha výstupu odměněna krásným výhledem do krajiny nebo na město. Také vím, že jsou ve věžích zvony i hodiny, někde je i muzeum. Tady byl byt věžníka s unikátní černou kuchyní (jedinou přístupnou v Praze) milým překvapením a to nebylo vše, co si pro mně Svatomikulášská městská zvonice připravila. Schody totiž stále pokračovaly vzhůru.
Opatrně jsem se tedy vydala po dřevěném točitém schodišti, abych našla překvapení, které tato věž skrývá ve své špičce. Jde o rekonstrukci Služebny STB - sledovacího bodu Kajka, který byl od 60. let 20. století využíván pro sledování západních ambasád (např. USA, SRN a Velké Británie) sídlících v okolí věže.
Chrám sv. Mikuláše
je dominantou Malostranského náměstí, které rozděluje na dvě části a patří k nejcennějším stavbám baroka na sever od Alp. Na díle, které se realizovalo přibližně sto let, se podílely tři spřízněné generae velkých barokních architektů - otec, syn a zeť: Kryštof Dientzenhofer, Kilián Ignác Dientzenhofer a Anselmo Lurago. Základní kámen byl položen v roce 1673, rozhodující stavební fáze však nastala až po roce 1702 a fresky ve velkolepé chrámové lodi byly dokončeny až v roce 1761.
Kopule má v průměru obdivuhodných 20 m a vnitřní výška do vrcholu lucerny je téměř 57 m, což představuje nejvyšší pražský interieér.
1. 6. 2020, Praha - Malá Strana