Liduprázdný Pražský hrad
Předchozí procházka vylidněnou Prahou po stopách korunovačního průvodu mne uchvátila natolik, že jsem se rozhodla prozkoumat i Pražský hrad. Všechna nádvoří Pražského hradu jsem dříve již prošla několikrát, ale nepřítomnost zahraničních turistů a minimální počet českých návštěvníků způsobený celosvětovou pandemií koronaviru slibovala nevšední pohled a zážitek.
Začátek neopakovatelných zážitků byl už na Zámeckých schodech (neoficiálně nazývaných též Nové zámecké schody), které stoupají z Thunovské ulice vedle Malostranského náměstí až na hradní rampu na Hradčanském náměstí a překonají tak výškový rozdíl 36,6 metrů. Jde o velice romantické zákoutí Prahy, které bylo nyní umocněno absencí jakýchkoli lidí.
Z historie: Schody byly postaveny v roce 1278 na místě staré a příkré vozové cesty poté, co Přemysl Otakar II. nechal upravit hradní opevnění. Později byly ještě rozšířeny a říkalo se jím Stupně. Poté teprve nesly název Zámecké schody, který se nakrátko změnil na Nové zámecké schody, aby se v roce 1870 název vrátil opět na Zámecké schody. Na schodech byl dříve velmi rušný provoz. I díky tomu byly často v obležení organizovaných skupin žebráků. V okolí stála středověká zástavba, která ale byla v období husitství zničena.
V současné době jsou v dolní části schodů kamenné obchůdky nabízející nejrozličnější suvenýry a našla jsem zde také Zámeckou parfumerii, kde míchají parfémy dle přání. Schody pak lemuje z jedné strany vysoká zeď s výklenky, ve kterých měl kolem roku 1722 sochař Ferdinand Maxmilián Brokof plasticky znázornit křížovou cestu. K uskutečnění tohoto záměru však nikdy nedošlo.
Na samém konci schodů, ještě před odbočením k hlavní vstupní bráně hradu, se naskýtá jeden z nejkrásnějších výhledů na Prahu.
Pak mne už ale čekal Pražský hrad, který v devátém století zbudoval kníže Bořivoj. Z původního hradiště stojícího na ostrohu Opyš vznikl postupnými úpravami jeden z největších hradních komplexů ve světě. Díky výhodné poloze vysoko nad Vltavou se brzy stal centrem země ovládané Přemyslovci. V prostoru obehnaném hradbami vyrostly palác, tři kostely a klášter. V roce 1320 bylo na předhradí založeno město zvané Hradčany. Hrad byl několikrát přestavován, zejména za vlády Karla IV. a Vladislava Jagellonského. Po katastrofálním požáru roku 1541 dostaly budovy renesanční vzhled a hrad pak prožíval období kulturního rozkvětu za Rudolfa II. V roce 1918 se stal sídlem prezidenta republiky.
Hlavní vstup do hradního komplexu je z Hradčanského náměstí a je hlídán hradní stráží. Výměna stráží probíhá každou hodinu, ale v době mé návštěvy byly strážní budky kvůli koronaviru prázdné. A tak jsem si prohlédla pilíře u hlavního vstupu korunované kopiemi soch Zápasících Gigantů z 18. století a vstoupila na První nádvoří. To je z let 1753 - 1775, kdy byl celý areál přestavěn v klasicistním a rokokovém stylu.
Po průchodu raně barokní Matyášovou bránou z roku 1614 jsem se dostala na Druhé nádvoří. Zde stojí pozdně barokní Kaple sv. Kříže, která slouží jako výstavní síň pro expozici Svatovítského pokladu. Prošla jsem kolem Kohlovy kašny a zamířila na Třetí nádvoří ke katedrále a dalším centrálním částem hradu.
V sousedství Svatovítské katedrály stojí krásná stavba Starého probošství na jehož jihozápadním rohu je umístěna pískovcová socha Svatého Václava z roku 1662.
Na III. nádvoří se nachází také Mrákotínský monolit, což je obelisk odhalený u příležitosti výročí 10 let od vzniku Československa v roce 1928. Postaven byl jako památník padlým během první světové války.
A je zde i socha sv. Jiří na koni. Jde o jednu z nejvýznamnějších českých gotických soch z bronzu. Jezdecká socha byla poškozena v roce 1541 při požáru Pražského hradu, kdy jí urazili pravou ruku a ta musela být znovu přivařena. Jiná nehoda sochu postihla v roce 1562, kdy se na ni vyšplhali diváci, aby viděli na rytířský turnaj, sochu zvrhli a ulomili koňskou hlavu.
pokračování vycházky zde