předchozí část vycházky zde
Mimořádné kouzlo jedinečnosti
Po prohlídce baziliky jsem pokračovala Jiřskou ulicí kolem Starého purkrabství až ke Zlaté uličce u Daliborky, kde jsem si prohlédla výstavu rytířské zbroje umístěné v Bílé věži, nahlédla do fakt malých domečků, ve kterých jsou expozice představující život tehdejších obyvatel a zavítala i do vězení a mučírny situované ve věži Daliborka.
Základem pro vznik Zlaté uličky se stal nepravidelný, čtyři až osm metrů široký terénní pás mezi starší románskou hradbou z 12. století a druhou, mladší hradbou, která tvoří vnější severní opevnění Pražského hradu na hraně přírodní rokle - Jeleního příkopu.
S hradební zdí, silnou až 320 cm, souvisela i trojice obranných věží: Prašná věž (Mihulka) na straně západní, Daliborka na straně východní a Bílá věž mezi nimi.
Mezi Daliborkou a Bílou věží byla hradba směrem do parkánu vyztužena dvanácti stejnými arkádovými oblouky, které byly asi 120 cm hluboké a 600 - 660 cm široké. Tyto částečně již vybudované prostory sváděly k myšlence jednoduše je uzavřít a využít jako nouzová primitivní obydlí. Nejstarší písemné zprávy o nich jsou z šedesátých let 16. století, kdy se uličce říkalo Zlatnická (a teprve později Zlatá). Jejími obyvateli byli snad drobní zlatotepci, kteří sem utíkali před cechovními zákony, striktně uplatňovanými ve všech pražských městech. 
K zásadní úpravě severní hradební zdi došlo teprve za vlády císaře Rudolfa II. v letech 1591 - 1594. Tehdy vznikla v dnešní úrovni uličky horní arkádová nástavba v hustším sledu. Oblouků mezi Bílou věží a Daliborkou bylo nyní jednadvacet, v průměru 400 cm širokých a 220 cm hlubokých. Nad nimi vznikla zděná obranná chodba s trámovým stropem. Dřívější domečky byly v té době nepochybně zbořeny a jejich pozůstatky zmizely ve zvýšeném násypu parkánu. 
V roce 1597 požádali „střelci při branách Pražského hradu“ císaře Rudolfa II. o svolení, aby mohli v nově opravené zdi oblouky zazdít a zřídit si v nich komůrky, které by zabíraly jen hloubku výklenků. Rudolf II. jejich žádosti vyhověl, ale Červení střelci, jak se jim podle barvy stejnokroje přezdívalo, nedostali nové příbytky darem. Stavěli si je vlastním nákladem a také je prodávali a kupovali, nejdříve mezi sebou a později i jiným osobám, které do jejich sboru nepatřily. Velmi brzy se domky začaly rozšiřovat do uličky různými přístavky a topeništi. Nové přístavky vznikaly i při protilehlé románské zdi a stěně hradního purkrabství. Prostor uličky byl nakonec tak stísněný, že místy nedosahoval na šířku ani jednoho metru. Při asanaci v roce 1864 byly tyto přístavky, kotce a dřevěné kolny odstraněny a ponechány pouze domky podél severní hradby.
Po druhé světové válce Kancelář prezidenta Československé republiky domky od posledních majitelů vykoupila a celková úprava Zlaté uličky byla dokončena v roce 1955 pod vedením architekta Pavla Janáka. Barevné řešení fasád navrhl malíř a filmový tvůrce Jiří Trnka.
Zatím poslední celkovou rekonstrukci zažila Zlatá ulička v letech 2010 - 2011, kdy byla zavedena nová kanalizace a obnovena dlažba. Domečky byly staticky zajištěny a celkově opraveny, včetně obnovení Trnkova barevného řešení všech průčelí. Řada cenných prvků byla restaurována také v Obranné chodbě a v Bílé věži.
Zajímavost: Od počátku zde panovaly velmi omezené základní hygienické podmínky. Ještě v 18. století byl pro všechny domky k dispozici pouze jediný suchý záchod, druhý byl zřízen teprve o sto let později. Pro vodu se chodilo do kašny na Jiřském náměstí, vodovodní potrubí bylo do uličky zavedeno až v roce 1877. Vlastní přívod vody má dodnes pouze jediný domek, a to č. p. 24, kam byla voda přivedena až roku 1942.
Věže u Zlaté uličky
Věže v severním opevnění hradu byly vybudovány koncem 15. století jako obrané a zároveň dělové. Bílá věž přesahuje terén Zlaté uličky o dvě patra, z nichž to nejvyšší vzniklo roku 1552 jako nástavba s výrazně tenčími zdmi. Zdivo v přízemí je až 180 cm silné, v horních patrech „pouze“ metrové.
V roce 1586 byla věž rekonstruována na tzv. „nové vězení“. Vězňové žili v horních dvou patrech, jejichž místnosti mají trámové stropy a jsou vybaveny krby. Svůj trest si tu odpykávali zejména provinilci šlechtického stavu, především dlužníci, intrikáni a výržníci (např. anglický alchymista E. Kelley či nejvyšší komoří císaře Rudolfa II. Filip Lang z Langenfelsu a další.) Střelci ze Zlaté uličky tu při nich vykonávali službu nejen jako strážní, ale i jako sluhové, kuchaři, topiči nebo ošetřovatelé.
Přízemí věže sloužilo jako mučírna, která byla spojena s níže položenou hladomornou pouze otvorem v podlaze. Na tu navazuje ještě šachta vyhloubená v nejnižší části věže. Vězení v Bílé věži bylo zrušeno koncem 18. století.
Daliborka původně sedmipodlažní dělová věž, byla dokončena koncem 15. století za vlády krále Vladislava Jagellonského. Od roku 1781, kdy dvě patra věže vyhořela při požáru způsobeném bleskem, má podlaží pouze pět.
Oproti Bílé věži byla Daliborka skutečně ponurým, bezútěšným vězením. Tloušťka zdí v nejhlubším podlaží dosahuje 320 cm, v nejvyšším patře 180 cm. I zde však měli výhody vězni urozeného původu, kteří byli umísťováni v dnes nejvyšším dochovaném poschodí. Dvě nadzemní podlaží spojují úzké schody, podzemní podlaží jen otvory v podlaze. Do druhého suterénu, určeného pro obzvlášť těžké nebo píliš vzdorovité provinilce, vězně spouštěli pomocí kladky kruhovým otvorem uprostřed podlahy vyšší místnosti. Prostor v nejnižším podlaží sloužil pravděpodobně jen jako odpadní jímka.
Prvním a snad nejznámnějším vězněm v Daliborce byl v letech 1496 - 1498 rytíř Dalibor z Kozojed, po měnž byla věž později nazávna. Poslední vězeň opustil Daliborku po zavedení nového soudního zřízení.
Celou poznávací vycházku jsem zakončila na vyhlídkové terase Na Opyši, odkud je nádherný pohled na Prahu. Pro sestup do města jsem nezvolila Staré zámecké schody, které spojují východní bránu Pražského hradu se stanicí metra na Králově, ale prošla se ulicí Na Opyši, která je jedinou příjezdovou cestou pro zásobovací vozy z východní části hradu.
Byla to opravdu nezapomenutelná vycházka a to hlavně díky situaci kolem koronaviru, neboť se mi podařilo udělat liduprázdné záběry míst, kde jsou normálně tisíce turistů.
4. 6. 2020, Praha - Hradčany