První třída, mezinárodní
Večer před odletem jsem se sbalila a na poslední chvíli odbavila přes internet letenku. Při té příležitosti jsem zjistila, že jsou volná místa v business class za 8,5 tisíc Kč. To se prostě nedalo nekoupit. První třídou jsem ještě nikdy neletěla, takže bude nový zážitek. Na letiště to trvá z domu tak 20 minut, ale nočním busem bych cestovala 1,5 hodiny. Proto jsem se svezla taxíkem přivolaným přes aplikaci. To byla také premiéra.
Let z Prahy do Amsterodamu proběhl v pořádku a zvládla jsem i přestup na amsterodamském letišti. A pak začal nadstandart spojený s první třídou. Do letadla jsem nastoupila přednostně, k mému místu mně uvedla stevardka a já byla fakt překvapená, jak velké, prostorné a pohodlné křeslo na mne čekalo. Po nezbytném úvodním vyfocení a zdokumentování této události jsem si užívala celý let. První 3 hodiny mi nosili jídlo a pití, pak jsem si napolohovala křeslo do roviny a mohla usnout. Spánek jsem měla sice přerušovaný a nijak hluboký, ale vyspala jsem se.
Díky časovému posunu jsem se probudila ráno a bylo stále 6. dubna. Sedadlo jsem si vybrala u okna a tak jsem měla sQelý výhled. Při přistání jsme měli dokonce i perfektní sluníčko, takže se mi podařilo natočit i stín našeho letadla.
Let trval 12,5 hodiny, ale díky komfortu v business class mi kotníky vůbec neotekly. V Limě bylo přes 30 stupňů, ale zapotila jsem se až u pojizdných pásů na zavazadla, kde jsem svůj bágl nenašla. Aerolinkám se nejspíš ztratil při mezipřistání. S průvodkyní jsem sepsala formulář o ztrátě a po další hodině jsme se už vezli busem do hotelu. Ubytování bylo čisté, dokonce jsem měla i hotelový ručník, mýdlo a šampón.
6. 4. 2023 odlet Praha-Amsterodam-Lima (hotel Continental)
Zajímavost: V celé jižní Americe se toaletní papír po použití nevhazuje do mísy WC, ale zvlášť do odpadkového koše. A také tam nemají duchny vcelku, ale deka se vkládá volně mezi 2 prostěradla.
Lima, město králů
První den na jihoamerickém kontinentu jsme měli na snídani míchaná vajíčka a nasládlé pečivo. Jídla bylo tak pro max 3 lidi, ale nás bylo 30. Číšník švédský stůl stále doplňoval, ale protože vždy přinesl jídlo na malém talířku a ve velmi malém množství, trvala snídaně docela dlouho.
Pak následovala pěší prohlídka centra skoro desetimilionového města. Začali jsme na náměstí Sv. Martina, kde jsme si vyslechli základní informace o Peru a hlavním městě Limě a směnili první měnu - peruánský sol. Pokračovali jsme prohlídkou města ke kostelu Iglesia de la Merced. Prošli jsme několika uličkami, kde jsme obdivovali místní architekturu v koloniálním stylu. Na hlavním náměstí Plaza Mayor jsme nahlédli do katedrály Lima, která navazuje přímo na Arcibiskupský palác s vyřezávanými dřevěnými balkóny. Kolem kostela Convento de Santo Domingo jsme pokračovali k mostu de Piedra a pak kolem muzea Peruánské literatury do katakomb a Conventu de san Francisco.
7. 4. 2023 Lima (hotel Continental)
Cuzco, historické hlavní město Peru
Ráno konečně dorazil ztracený bágl. Po snídani, kdy bylo opět velmi málo jídla, jsme se přesunuli autobusem na letiště a následoval vnitrostátní přelet místní aerolinkou do Cuzca. Z nadmořské výšky kolem 100 metrů v Limě jsme za krátkou dobu vystoupali do nadmořské výšky přes 3300 metrů v Cuzcu, což jsme okamžitě pocítili - dýchání bylo najednou tak nějak těžší.
Ubytování jsme měli ve velmi pěkném a stavebně moc zajímavě řešeném hotelu. Různé úrovně pater trochu komplikovaly orientaci, ale dvě vnitřní atria s přirozeným světlem a čisté pokoje byly nádherným uvítáním. Na recepci byl k dispozici čaj z cocy - lístků rostliny, ze které se vyrábí kokain😅
Po společném obědě v restauraci, kde nám hrála i čtyřčlenná kapela originální incké písně, jsme se vydali autobusem na krátký výlet po památkách obklopujících Cuzco a večer jsme nasávali jeho jedinečnou atmosféru.
8. 4. 2023 přelet do Cuzca, Sacsayhuaman a Tambomachay (hotel Royal Inka)
Sacsayhuamán sestává ze tří nad sebou terasovitě postavených hradeb, z nichž je každá přes 365 metrů dlouhá. Některé kamenné bloky mají úctyhodnou velikost a váhu – největší z nich měří 5 × 5 × 4 metry a jejich hmotnost je odhadnuta na více než 200 tun. Zůstává otázkou, jak Inkové tyto obrovské kamenné bloky transportovali, ukládali a opracovávali. Jednotlivé bloky mají různé velikosti a tvary, přesně k sobě přiléhají a jsou na sobě uložené bez jakékoli spojovací hmoty. Při zemětřeseních, kterých je v této oblasti hodně, zapadnou kameny zpět na svá místa, a díky tomu jsou škody po zemětřeseních minimální.
Tambomachay je archeologické naleziště, které bylo předurčeno pro kult vody a ve své době se skládalo z řady akvaduktů, kanálů a několika vodopádů protékající skalami. Předpokládá se, že šlo o lázně vyhrazené pro panovníky.
Putování posvátným údolím Inků
Po snídani jsme zaskočili na místní tržnici, kde jsem koupila jako suvenýr čaj z cocy a pak už nás čekalo putování posvátným údolím Inků s mnoha zajímavými zastávkami:
Jako první jsme viděli ukázku dobového zpracování lamí vlny od nastrouhání „mýdlového“ kořene a vyprání vlny dočista, přes její spřádání, výrobu barviva z červíků žijících v kaktusech, barvení vlny až po ukázku výroby koberečků a látek.
Druhou zastávkou bylo městečko Chinchero, jehož obyvatelé dodnes zachovávají andské tradice a budovy Inků jsou zde téměř neporušené. Na náhorní plošině se nachází kostel Panny Marie Monserrat s dochovalými nástěnnými malbami a archeologické naleziště.
Třetí zastávku jsme měli v Moray, incké zemědělské laboratoři. Prý se jedná o jakýsi experiment, na němž Inkové zkoušeli vhodnost pěstování plodin, zejména obilí, kukuřice a brambor, na konkrétních terasách situovaných v kruhu. V každém patře se totiž nacházely jiné podmínky pro růst rostlin a tak mohli dávní zemědělci testovat, jakému druhu rostlin se v určitém patře daří nejlépe.
Další zastavení bylo v Salineras de Maras. Jde o povrchové solné doly, kde se dodnes získává sůl stejným způsobem jako za dob Inků prostřednictvím 4500 malých políček terasovitě poskládaných po celém úbočí divokého horského údolí.
Následoval přejezd řeky Urubamba a návštěva městečka Ollantaytambo, kde jsem se „vyškrábala“ až na vrchol pevnosti Inků. Pro velkou nadmořskou výšku a prudké schody bylo dýchání náročné, ale ty úžasné pohledy do údolí a na protější hory za to stály. V tomto městečku jsme měli k večeru volný rozchod, který jsem využila k procházce po tržišti a náměstí.
Pak jsme sešli k nádraží, kde nás čekalo překvapení: malý průvod mladých lidí v kostýmech a s hudbou nás doprovodil až k vlaku Inka rail. Ve vlaku měli ještě hrané vyprávění incké legendy a až za tmy jsme dorazili do Puebla Machu Picchu.
9. 4. 2023 přesun pod Machcu Picchu údolím Inků (hotel Casa Andina)
Sedmý div světa: Machu Picchu
Po vydatné snídani jsme vyjeli busem schody do nebe = klikatá silnice se třinácti zatáčkami připlácnutá na skoro kolmou horu. Následovala pěší asi čtyřhodinová prohlídka po největším sídle Inků - Machu Picchu plná nádherných výhledů do okolní přírody a dech beroucích pohledů na pozůstatky staveb. Pořídila jsem na 600 fotografií.
Po návratu byla individuální prohlídka Puebla - městečka, které vyrostlo pod Machu Picchu pro turisty. Jsou zde hotely a restaurace, protože zde turisté přespávají max. 1 noc a po shlédnutí inckého zázraku pokračují dál na svých cestách. Na náměstí jsem objevila muzeum, kde bylo možné dát si razítko Machu Picchu do pasu. Ano, neodolala jsem. Pak jsem chvíli seděla na nádraží a pozorovala příjezd vlaků a taky zajímavou dopravu zavazadel.
V pozdním odpoledni jsme si z hotelu vyzvedli batohy a vlakem Inka Rail jsme se vrátili do Ollaytamtamba a pak busem zpět do Cuzca. Večer byla opět možnost projít si město.
10. 4. 2023 Machu Picchu a vlakem zpět do Cuzca (hotel Royal Inka)
Na vlně jezera Titicaca
Celodenní přesun z Cuzca do města Puno byl příležitostí pozorovat místní krajinu i architekturu. Také jsme se měli v autobuse každý do mikrofonu představit ostatním a říci pár slov o sobě a přidat nějaký největší cestovatelský zážitek.
Odpoledne jsme dorazili do Puna - největšího města na břehu jezera Titicaca. Lodí jsme se přeplavili na plovoucí ostrovy Uru. Vyslechli jsme si, jak se takové ostrovy staví a udržují a mohli se podívat jak potomci dávných indiánů stále ještě žijí. Bohužel už jen z turistického ruchu a prodeje svých výrobků. Děti po základní škole odchází studovat na pevninu a po „přičichnutí k normálnímu životu“ už se na ostrovy nevracejí. Bylo mi tam až smutno, získala jsem pocit, že tenhle klan už nebude mít dlouhého trvání.
Za malý poplatek bylo možno svézt se dobovým člunem na hlavní ostrov, kde jsem získala druhé vzácné razítko do pasu a pak jsme se už za šera vraceli lodí zpět do Puna, kde následovalo ubytování v hotelu. Následující den jsme pokračovali po břehu jezera k hranicím s Bolívií.
11. 4. 2023 celodenní přesun busem do Puna, plovoucí ostrovy (hotel Hacienda)