Tiwanaku a La Paz
Peruánský autobus nás zavezl až k hraničnímu přechodu. Hranici z Peru do Bolívie jsme přešli pěšky. Po kontrole dokladů jsme nastoupili do bolivijského autobusu a mohli jsme pokračovat v cestě.
První zastávkou v Bolívii bylo Tiwanaku. Jde o zaniklé město v Andách, které bylo vytvořeno předinckou kulturou. Dnes je zde muzeum a jedna z nejvýznamnějších archeologických lokalit Bolívie. Kdo umí španělsky, dozví se v muzeu o pěti obdobích (I-V), na něž se existence Tiwanaka dělí (čas od 6. století př. n. l. do 13. století n. l.). V době největšího rozkvětu mělo Tiwanaku 20 tisíc obyvatel a leželo na březích poloostrova vybíhajícího do jezera Titikaka. To je dnes, vlivem vysychání, vzdáleno už asi 20 km.
Tiwanaku je už jen odrazem své podoby z dob největší slávy, na čemž se svým dílem podepsala především španělská kolonizace. Zlato Španělé odvezli, většinu keramiky rovnou na místě zničili náboženští fanatici, kamenné bloky byly zase použity na stavbu vesnice Tiwanaku a železniční trati do La Pazu.
Přesto pár zajímavých věcí zůstalo, bylo nebo je rekonstruováno. Např. chrám Kalasasaya, jehož základy měří úctyhodných 130 x 120 metrů, nebo polopodzemní chrám Templo Semisubterraneo, který představoval „podzemní svět“, kde žily duše Aymarských předků, stejně jako duše těch Aymarů, kteří se teprve měli narodit.
Po prohlídce následoval společný oběd a pak jsme pokračovali autobusem až do města La Paz, sídla bolivijské vlády. Nejde o hlavní město, tím je Sucre, ale žije zde skoro 3 milióny obyvatel.
Městská doprava v La Paz mi vyrazila dech. Nosný systém veřejné dopravy tvoří visuté lanovky - 17 barevně rozlišených tras, které propojují celé město rozložené na strmých svazích hor a umožňují vidět město z ptačí perspektivy. Jde o nejdelší systém lanovek na světě. Svezli jsme se modrou a červenou lanovkou a pak pěšky pokračovali k hotelu, kde jsme spali 2 noci. Byla tak příležitost během 3 dní prozkoumat město a povozit se lanovkami.
Viděla jsem Baziliku San Francisco na havním náměstí. Je to katolický kostel pod záštitou Františka z Assisi, který byl postaven mezi 16. a 18. stoletím v tzv. andském barokním stylu. Dále jsem navštívila obchůdek v uličce čarodejnic, kde prodávají vše, co lze vyrobit z koky a také všemožné rituální předměty. A neopomenula jsem zajít na General Cemetery, obecní veřejný hřbitov, který má na naše poměry nezvyklá kolumbária.
U nás jsou kolumbária, která mají výklenky pro uložení pohřebních uren s popelem zemřelých. V La Paz jsou kolumbária mnohem větší, kde se do výklenků ukládají celé rakve. Ty se zasunují do tunelů, kterých je nad sebou až 6 pater. Hřbitov je velmi rozsáhlý, byla jsem na něm cca 40 min a za tu dobu jsem viděla 11 smutečních rozloučení pozůstalých s nebožtíky. Také vzduch tam nebyl zcela čerstvý. Ty rakve jsou sice zazděné, ale přeci jen byl občas cítit závan „tuhého“ vzduchu.
La Paz je jeden velký mix budov - katedrála i klášter hned vedle moderní tržnice, všudy přítomný chaos - hlavně při přecházení silnice, samá úzká ulička nahoru a dolů, všude přítomná změť kabelů elektrického a telekomunikačního vedení a také mnoho lidí, žijících a spících na ulicích.
Užila jsem si i relax v hotelovém pokoji a zde poprvé uskutečila videohovor přes půlku zeměkoule. Poslední večer jsme se přesunuli k autobusovému nádraží odkud jsme vyrazili nočním autobusem do Uyuni. Jde o dvoupatrový autobus, který má prostorná a velmi pohodlná sedadla se sklopnými opěradly a opravdu velkorysým prostorem pro nohy. Přestávky na wc a kouření (jak je známe z našich zájezdových autobusů) zde nejsou, jde o linkový bus, který stojí pouze na zastávkách pro nástup a výstup lidí. Vybrala jsem si bohužel místo dole, kde bylo celou cestu cítit slabý zápach z nafty, ale sedačky byly docela pohodlné, jen opěrky hlavy jsem měla skoro u lopatek - prostě je to pro místní lidi, kteří jsou oproti evropanům menšího vzrůstu.
12. - 14. 4. 2023 hranice s Bolívií, Tivanaku, La Paz (hotel Sagarnaga) a noční přejezd do Uyuni
Salar de Uyuni
Ráno jsme přijeli do městečka Uyuni, které se pomalu probouzelo. V hotelu jsme měli k dispozici jen několik pokojů, kde bylo možno provést ranní hygienu a také jsme se zde nasnídali. Pak jsme se rozdělili do džípů. Řidiči naskládali naše zavazadla do vozů a na střechu upevnili proviant, vodu a kanystry s naftou. Začala expediční část cesty přes Salar de Uyuni, největší solnou poušť na zeměkouli. Její plocha 12 106 km2 (90 x 180 km) odpovídá naší Jižní Moravě. Vrstva soli je zde mezi 2 až 20 metry a ročně se jí vytěží na 20 tisíc tun.
První zastávka byla na hřbitově vlaků. Staré historické lokomotivy a vagony jsou zde pnechány osudu jako němá vzpomínka na zlaté doby těžebního průmyslu, kdy chtěla Bolívie zbohatnout na těžbě minerálů a železniční trati k Pacifiku. Jde o zajímavý pohledy na železo, které již dosloužilo.
Druhou zastávkou bylo muzeum soli v městečku Colchani, kde jsme se dozvěděli jak se sůl dá použít i pro stavbu domů. Jednotlivé „cihly“ jsou bloky soli vyřezané ze dna vyschlého jezera, které se pak skládají na sebe a propojují solí smíchanou s vodou. Když pak sůl ve spojích opět zatuhne, stojí zeď podobná té cihlové. Na třetí zatávce jsme pak mohli obdivovat právě takovou stavbu ze soli. Šlo o luxusní solný hotel, kde jsme také poobědvali.
Čtvrtá zastávka byla skoro uprostřed solné pláně, kde je ještě zbytek vody a mohli jsme vidět hnědou hladinu jezera Bollivián.
Pátou zastávkou byl pomník známého závodu Dakar a pak už následovalo zastavení skoro uprostřed solné pláně, kdy nám řidiči ukázali možnosti, jak využít nedozírnou bílou plochu k hrátkám s perspektivou. Každý z řidičů vezl cca 15 - 20 cm velkou figurku dinosaura, model auta nebo nějakou plechovku se kterou jsme měli možnost nafotit zajímavé a mnohdy legrační záběry.
Když jsme si dostatečně vyhráli, pokračovala naše cesta k ostrovu Incahuasi. Po půldenním ježdění džípem po solné pláni kde je vidět jen bílá plocha kam oko dohlédne, byla tato zastávka jako zjevení. Incahuasi je opravdový ostrov, kus pevniny, který kdysi vyčníval nad hladinou jezera. Nyní vypadá jako hora, která ční z nekonečné bílé plochy. Tou největší zajímavostí jsou kaktusy, kterými je celý ostrov posetý. Dle výkladu průvodkyně dorůstají cca 1 cm za rok. Některé jsou až 6 metrů vysoké, z čehož lze posoudit, jak dlouho už tam rostou. Pro mne byl nejzajímavější pohled z vrcholu ostrova na okolní krajinu. Bílá pláň mi připomínala mořskou hladinu do které se opírá slunce, jen ty lodě plující po hladině byly vlastně džípy, které jezdily kolem ostrova.
Poté, co jsme se nabažili netradičních pohledů na zajímavé kaktusy, vydali jsme se k naší poslední zastávce v solném nekonečnu - čekal nás západ slunce. Už jsem pár úžasných západů slunce viděla, ale tento byl dechberoucí. Slunečný kotouč se pomalu blížil k obzoru a pak vše nabralo na obrátkách. Nafotila jsem sadu úžasných fotek a řidiči si pro nás připravili překvapení. 
Nachystali stoly i s ubrusy a do připravených skleniček nalili červené víno. Spolu s několika miskami oříšků jsme mohli vychutnat doznívající západ slunce a prožít hodně zvláštní chvilky na okraji bílé pouště. Nakonec jsme si udělali ještě několik společných záběrů a pak už nás řidiči odvezli k noclehu do solného hotelu. Tam nás čekala opravdu very basic koupelna, spaní i stolování bylo na blocích soli a sypká sůl byla všude na podlaze. Natáhla jsem na sebe všechno oblečení vč. zimní bundy, protože teplota klesla hodně k nule. To byl důvod, proč je tento zájezd označený jako expedice.
15. 4. 2023 Salar de Uyuni, cesta džípy (solný hotel)
Pouště a laguny Altiplana
Ráno se probouzíme odpočatí, jako po dvou prospaných nocích - ta sůl má asi fakt něco do sebe.😃 Po snídani jsme se stavili v místním obchodě doplnit zásoby. Obchod byl takové smíšené zboží, kde lze koupit skoro vše. Překvapily mne ale léky, které se zde prodávají na kusy a bez receptu. Prostě, máš-li dost peněz, můžeš si léky koupit. Jednu nebo dvě pilulky? Z blistru ti je obsluha odstřihne. Ano, zde se léky kupují na kusy.
Pak jsme pokračovali na naší dobrodružné cestě džípy. Přejeli jsme pouští Chiguana, zastavili jsme se u stále činného vulkánu Ollagüe, viděli jsme několik lagun plných plameňáků, stáda divokých lam a náhodně jsme potkali i lišku. Cesta byla místy těžko sjízdná a občas jsme stoupali terénem, který by bez pohonu všech 4 kol vozidla nezvládla. Vystoupali jsme na náhorní plošinu pouště Siloli ve výšce 4.730 metrů nad mořem, což byl nejvyšší bod celé naší cesty po Jižní Americe.
Vysoce položená náhorní pláň na sever od laguny Colorada se jmenuje Desierto de Siloli. Z obou stran je sevřená hřebenem sopek. Jejím středem a nejznámější částí je skupina osamocených skal, v jejichž čele je nejzajímavější skalní útvar bolívijského Altiplana Árbol de Piedra. Jde bezpochyby o jednu z nejpozoruhodnějších kamených formací této oblasti, která byla do svého tvaru obroušena zrnky písku hnanými větrem.
Večer byl společný přípitek červeným vínem nalitým do zavařovacích skleniček a nocleh jsme měli společný v semi lůžkovém pokoji. Sociální zařízení zde bylo ještě o kus basic, než předchozí noc a teplota klesla opět k nule. Prostě expedice se vším všudy 😁
Za odměnu nás ráno čekala koupel v horké vodě laguny Chalviri, kterou jsme absolvovali za východu slunce. Byl to úžasný zážitek, o kterém fotky vypovídají jen zlomek.
Po snídani jsme se vydali na závěrečnou část expedice přes Desierto de Dali. Vysokohorská altiplanská poušť Salvátora Dalího je opravdovou hříčkou přírody. Barevný, notně zvětralý pás sopek vroubí ze všech stran pláň ve výšce více jak 4,5 tisíce metrů nad mořem. Naskytl se nám pohled na opravdu surrealistickou krajinu, která je zbarvená hlavně odstíny červené a oranžové. Rozloučili jsme se s poslední lagunou Blanca a zamířili k hraničnímu přechodu do Chile.
16. - 17. 4. 2023 Altiplano, cesta džípy (expediční ubytování)